Je zase jaro

Chtělo by to jít na pěknou procházku někam na vrchol kopce, kde vsedě v trávě s lahví vína se šroubovacím víčkem, protože s vývrtkou to moc neumíme, a v totální pohodě čučíme po krajině, vstřebáváme první teplejší sluneční paprsky, Nám holkám znenadání v hlavě blikne, že totální víkendový nasazení v podobě jarního úklidu je třeba.

Jakože, je tohle normální reakce? Přirozená?

Každý je v něčem dobrý. Ve zpěvu, jazycích, počítání, vědě, kšeftování, uklízení, umění, sportu a ve spoustě dalších aspektech. Z toho tvrzení jsem byla často hodně rozmrzelá, protože jestli je některá z nás průměrňačka, v lecčem dokonce podprůměrňačka, tak já se hlásim. Strašně ráda bych taky měla vlastnost, ve který bych alespoň trochu vynikala. Jenže, tohle prostě ve jednatřiceti letech už asi nevydřu. Kde nic neni, ani smrt nebere, že?

Přesto by se asi našla jedna věc, ve který vynikám. A tou je bordelářství.

Pokud je v bordelu někdo expert, jsem jím já. Nádobí umeju, když dojde čistý. Vypraný prádlo občas zapomenu dva dni v pračce a pak ho s kolíkem na nose tahám zapařený a smradlavý ven. Čistý prádlo mám v haldách na stole v obýváku.  Na co ho skládat do skříní, když ho stejně nosim a peru pořád jedno a to samý. Psí chlupy poletujou po podlaze v chuchvalcích, protože vysavač mám na chalupě. Vytírám jen louže po psovi, jinak nikdy. Nežehlim, jsem dost tlustá na to, že se na mě všechny hadry vypnou. Po odstranění skoro všech malejch okrasnejch blbostí, aby se mi líp utíral prach, ho samozřejmě neutírám. Z balkonu uklízim torzo vánočního stromku v srpnu. Pověšený prádlo na šnůře seberu až po intervenci babičky, kdy se chytá za hlavu a hejká něco o sousedech a chození v kanálech. Dokonce mám v 3+1 místnost na bordel a je to skvělá věc, co najdu a nehodí se mi, šup tam s tim. Ze zásady neuklízím, když se má.

Existujou ovšem dvě výjimky potvrzující pravidlo, kdy i já se snažim být pořádná. Za prvé když očekávám mužskou návštěvu. To jsem zhroucená tejden před tím, než se má konat a vůbec nevím, kde začít, proto začnu až na poslední chvíli.

A za druhé když jsem na chalupě, tam to totiž miluju. Pokaždý, když se vyřízená a zpocená po třech dnech uklízení zastavim a spokojeně se rozhlížim po bytě, lebedim si s pocitem naprostý spokojenosti a přísahám si, že tenhle stav už konečně, právě od teď, budu udržovat a uklízet průběžně.

A jak myslíte, že to dopadne? No jasně, velký ho…!

Jedu si zase svoje, spokojeně.

A ano, dámy, skutečně i takhle jde žít.
Přemýšlely jste někdy nad tím, kdy se nám potřeba šůrování při změnách ročních období vetřela do životního koloritu? Je to vážně povinnost?
No není.

Vašim dětem je jedno, jestli je naklizeno, nebo bordel. Vaší kočce nevadí koukat přes špinavý okno na zaprášenym parapetu. Vadí to vašim matkám, tchýním, nebo babičkám? Setkávejte se u nich nebo venku, k sobě domu je neberte. Vadí to vašemu chlapovi? Však i on jen člen domácnosti, tak ať uklidí, ten bordel přece neni jenom váš!
Malá, ve vší skromností předaná rada.

Hlavně se z toho neposrat!!!

Jaru zdar!

Vaše Jindra