Vzpomínky na Velikonoce

Mé zážitky a vzpomínky z Velikonoc se s věkem značně liší. Když jsem chodila do školky, milovala jsem je, protože u nás se nedělaly rozdíly. Holka nebo kluk, bylo to jedno. Aby se nás naši na dopoledne zbavili, musel mě brát brácha na koledu s sebou. A aby se neřeklo, obešel se mnou sousedy ze stejného vchodu v paneláku. Já celá rozradostněná ze sladkostí, které mi díky mým dispozicím ke kynutí doma nebyly dopřávány, těšíc se na další a další mlsky, plná plánů o hamounění, skončila tam, kde mě cestou odložil.

Ve věku prvního stupně základní školy se to začalo měnit. Byla jsem celkem manuálně zdatná a můj děda se mi v tomto směru velmi intenzivně věnoval. Vláčel mě bažinama pro vrbové proutky, ze kterých jsem se učila plést pomlázku a košíky. Sbírala jsem s rukama v igelitových taškách oblepených izolepou mladé kopřivy na nádivku. I šneky do výkupu, protože penízky jsou třeba pořád, i o Velikonocích, tak proč to nespojit. Super dobrodružství.

No a na gymplu šlo veškeré krásno z těchto svátků úplně pryč. O víkendu jsme já a máma, pořádně nafučeně, vyfukovaly a barvily vajíčka. Při vyfukování obsahu neuvařených vajec nám v rukou křupaly skořápky jak na běžícím páse a byly na vyhození. Nakonec na míse zbyly asi dvě kraslice, aby se neřeklo. Taky jsme nikdy neměly bílá vejce, protože naše slepice taková prostě nesnášela. Takže když jsme barvily ta vařená vajíčka v jediném druhu barev, které v Čechách byly k dostání, nikdy nám nechytla tak, jak by měla. Žlutohnědá, modrohnědá, zelenohnědá, ošklivá a nevýrazná.

A to nemluvím o tom, že jsem všechno dělala úplně zbytečně. Žádná sídlišťová princezna jsem totiž nebyla a moc kluků k nám nechodilo. A když přece jen někdo přišel, byl to tragéd. Což znamenalo, že nejsem doma a neotevírám. Počet vajec nezmenšen a po týdenní konzumaci nám zbyl všude smrad a máma ležící v křeči při žlučníkové kolice – tomu se říká tradice.

Po dovršení patnácti let začalo být zase trochu veseleji. Ne, že bych zkrásněla nebo zhubla, jen jsem měla hezké a hubené kamarádky. To jsme schválně v pondělí dopoledne lítaly po sídlišti a čekaly na kluky, jak nás budou chtít sešvihat a my jim budeme utíkat. Těšily se na odpoledne, jak je budeme polévat studenou vodou, abychom jim to oplatily. Jenže chyba. Končily jsme zmlácené a ještě k tomu polité.

No a dnes? V klídku s přáteli odjedu na chalupu, poklidím, popracuju, pocestuju po krajině, pojím a těším se na pondělí. Klukům udělám balíčky z nakoupených čoko dobrot, protože nikdo nechce uvařená vejce, a za jedno lísknutí vlastnoručně upletenou pomlázkou přes prdel jim je předám. Tomu já říkám ideální vývoj věkem.  

Pohodové a veselé Velikonoce přeje

Vaše Jindra