Asi většina maminek alespoň jednou za čas přečte svým dětem pohádku z knížky. Ale jak je to vlastně se čtenářskou gramotností našich dětí? Čteme jim dostatečně? Nenahrazují knihu mobilní telefony, televize a tablety? Najdeme si vůbec čas v dnešní uspěchané době sednout si s dětmi a číst si?
Červená karkulka nebo Perníková chaloupka
Z praxe učitelky v mateřské škole musím říct, že to není žádná sláva. Poměrně velká část dětí, navštěvující mateřské školy, nezná klasické pohádky.
Děti nemají dostatečnou slovní zásobu a knížky jim nic neříkají. Ještě pohádky jako Červená karkulka nebo Perníková chaloupka. Ale příběhy o Budulínkovi, Koblížkovi nebo Smolíčkovi upadají v zapomnění. Ani pohádky z Večerníčku nejsou příliš v oblibě.
Za to animované pohádky promítané v kinech a televizi, ty znají děti dostatečně. Je to špatně? Těžko říct. Každá doba má své. My jsme vyrostli na klasických pohádkách a večerníčku. Dnes je těch možností a pohádek mnohem více. Neřekla bych, že je to špatně. Záleží na tom, jestli rodič přemýšlí nad tím, na co se dětem dovolí dívat. Zkuste si k takové animované pohádce, která zrovna frčí sednout a důkladně jí sledovat a poslouchat.
Nepřijde vám, že je tam příliš mnoho násilí, nevhodných slov a nepřiměřeného chování? Mně občas ano. Ale ani já se neubráním filmovým trendům, a mé děti také koukají na takové pohádky. Vždy si ale o nové pohádce povídáme. Co tam bylo hezkého, kdo se choval špatně, co měl dělat nebo neměl, a podobně.
A jak je to vlastně s četbou jako takovou? Jak často svým dětem čteme? Čteme jim vůbec? A je čtení tak důležité jak se říká? Na tuto otázku si musí každý odpovědět sám. Já se s vámi podělím o tom, jak je to u nás.
Mé představy a zkušenosti
Já jsem si vždy plánovala, jak budu svému dítěti pravidelně číst. Mé představy byly takové, že mu budu číst už v bříšku. Skutečnost však byla poněkud jiná. Když jsem byla těhotná se svým prvním dítětem, tak mi nějak přišlo divné na své rostoucí břicho vůbec mluvit, natož mu číst pohádky.
Občas jsem teda na to miminko schované v břiše promluvila, ale připadala jsem si tak nějak zvláštně. Jako když trpím samomluvou. A tak jsem četbu knih odložila na dobu po narození. Knížek jsem měla v dětské knihovně dostatek, od základních leporel, přes zvířátkové knížky, až po klasické pohádky.
Když se Lukášek narodil, byl to takový fofr, že na nějaké čtení nebyl čas. Už jsem si začínala zoufat. Ale ten správný čas přišel. Jak Lukášek rostl a začínal vnímat více svět kolem sebe, staly se knížky naším dobrým společníkem a kamarádem. Prohlíželi jsme si, četli jsme si krátké příběhy a učili se pomocí knih objevovat svět. Nyní už je syn skoro předškolák. Knížky má rád stále. Mění se akorát tématika. Nejdříve jsme četli o autech, teď čteme o dinosaurech, ale rád si poslechne jakoukoliv pohádku.
A jak často jako matka učitelka čtu? Přiznám se, že ne tak často, jak bych chtěla. Čteme podle nálady, podle energie a chuti. Někdy třikrát v týdnu, jindy zas leží rozečtená kniha na poličce i čtrnáct dní. A když mám pocit, že to nějak flákáme, zajdeme do knihovny, půjčíme si nové knížky a ty pak přečteme během pár dní, abychom je stihli včas vrátit.
Čtěte dětem!
To je má rada nakonec. Je jedno, jestli každý den, každý večer před spaním, nebo párkrát do měsíce. Jestli večer nebo přes den. Udělejte si čas a čtěte jim. Nejenže spolu budete v tu chvíli trávit čas v těsné blízkosti, ale vaše dítě bude také poslouchat váš hlas a bude mít pocit, že tu pro něj opravdu jste.
A to je v dnešní uspěchané době, podle mě, dost důležité. Vzájemná blízkost a opravdové vnímání se navzájem. A v tom nám knihy mohou pomoci. O tom, jaký má četba vliv na rozvoj řeči, poznávacích schopností a jiné si můžeme napsat zase někdy příště.
A jestli jste ještě nikdy v knihovně nebyli, březen je ten správný čas tam zajít. Ve většině knihoven probíhají tento měsíc akce, knihy jsou osvobozené od půjčovného, dluhy za pozdní vrácení knih bývá odpuštěno. Tak neváhejte, vezměte své děti a běžte objevovat nové knižní světy.
