Pracovní nasazení může být ovlivněno mnoha rušivými elementy. Jeden z těch nejzrádnějších bude rozhodně stav vyhoření, respektive tedy jeho nejzazší fáze. Jak boj proti vyhoření vést a vyjít jako vítěz? Dá se vůbec vyhrát?
Z psychického hlediska, asi každý kdo někdy vyhořením prošel, potvrdí, že nejde o nic příjemného. V konečném důsledku totiž ani nejde o to, jakou máte pozici nebo jakou práci vykonáváte. Když se vám najednou nechce vstávat, celý svět vidíte za černým plexisklem a topíte se v hlubokých myšlenkách o ničem, dost možná právě stojíte na začátku avizovaného souboje. Vyhrajete?
Boj proti vyhoření a jeho vliv na psychiku
- Vyhoření má několik různých fází, počáteční jsou poměrně klidné a když si uvědomíte, že je něco špatně, ještě s elegancí vybruslíte. Ovšem s postupným prohlubováním se lze dostat až na nejnižší šprušle, odkud už je útěk poměrně náročný.
- V čem? Dost často v této chvíli už neexistuje motivace vůbec něco dělat. Těžko se takový stav popisuje, pokud jste ho nezažili – každou chvíli přemýšlíte nad tím, jestli vaše práce dává smysl a jdete si za snem. Jestli toho snu vůbec někdy dosáhnete a podobně.
- Filozofujete nad věcmi a vidíte nejpesimičtější obrázek všeho, jak to jenom jde.
Hluboké fáze vyhoření mohou mít i něco do sebe
Abych nehrál jen na jednu stranu, ze zkušeností musím říct, že ne vždy ono filozofování v rámci vyhoření musí být na škodu. Znám hromadu lidí, kteří díky tomu začali kriticky vnímat své povolání a na chvíli se zastavili. Uvědomili si například, že chtěli zkusit něco jiného. Povolání změnili a teď jsou šťastní než byli dříve – zde se ovšem nepočítá s tím, že vyhoření schytáte na cestě za snem, ale na nějaké teď již slepé odbočce, tudíž zpět k tématu.
Silná disciplína umí obnovit i ztracenou motivaci
Pojďme si rozebrat situaci. Vyhořeli jsme, nic se nám nechce a teď, jak z toho ven. Pokud nepomůže ani odpočinek nebo delší dovolená, na řadu přichází životní potřeby. Vyhořelí zkrátka nemůžeme být pořád a po celý život. Už tahle myšlenka začíná pomalu budovat základy disciplíny. Něco prostě dělat musíme – překonáme svůj perfekcionismus a pustíme se do něčeho, co možná nebude úplně nejlepší, začneme mít radost z malých splněných úkolů, protože aspoň ty se povedly. Ačkoli se to možná v tu chvíli nebude úplně zdát, tyto malé krůčky vedou a vždy povedou ven. Navíc na nich možná poznáte víc sebe sama než kdy jindy, uvidíte.
„Motivace je krátkodobá a může se s vyhořením vytratit. Disciplína může původní nadšení vrátit. Pokud je dost silná…”
Skutečně i sám můžu potvrdit, že dlouhodobější tah na branku může i hluboké vyhoření po čase vymazat. Záleží pak už jen na tom, jestli vlastně nějaké takové dlouhodobé cíle máte. Pravděpodobně určitě ano, jen o nich možná málo přemýšlíte. Nemyslíte, že je čas trošku osvěžit paměť?
